Daleké toulání krajinou

Daleké toulání

Daleké toulání krajinou. Tahle trochu zvláštní disciplína je dílem nějaká nejasná, ale silná touha, dílem obyčejné přízemní motivy, jako je vypadnout zase někam ven a hýbat se.

Tyhle touhy a motivy, pokud je v sobě máte, vás nenechají sedět doma. A pokud je v sobě nemáte, zkuste je trochu hledat, protože nevíte, o co všechno přicházíte. Stačí si počíst pár článků tady u mě na blogu, a samozřejmě i jinde, a můžete zjistit, o co asi.

Vždyť jakou krásnější cestou byste chtěli jít, než tou s batohem na zádech a s pohorami nebo trekovkami na nohou? Co může být lepší, než skočit na kolo a vydat se do dálek s vlastním pohonem?

Výhledy do daleké krajiny
Výhledy do daleké krajiny

Daleké toulání jednoho jara

Za okny svítí slunce a mě to táhne ven. Počasí má být pěkné, ale teď ráno je ještě chladno. “Určitě se oteplí”, říkám si. Takže moc si toho neoblékám, jenom tak, aby mi nebylo potom horko. Chystám se totiž na kolo a přebytečné věci, které si případně svléknu, není kam dát. Batoh s sebou na kole nevozím.
 
Jako obyčejně, nemám přesný plán, kam pojedu. Počkám a nechám se oslovit krajinou, která mě zavolá. Z Vrbna mohu jet 6 cestami: 
  • na Ludvíkov,
  • do Videl,
  • na Rejvíz,
  • na Zlaté Hory,
  • do Karlovic,
  • nebo na Světlou Horu.
Tentokrát zvítězila cesta na Zlaté hory. Kam dál, to se ještě uvidí. Stoupám tedy z Vrbna k Heřmanovicím. Jde to ztuha, nemám zrovna období, kdy by to šlo samo. V kopci u mě zastavuje auto. Koukám, kdo to je, a ona to dávná kamarádka, která se z Vrbna odstěhovala do nížin. Sedí v autě v zimní bundě, kolem krku šálu. Já na sobě mám krátké cyklistické kalhoty, dres a cyklistickou vestu. To je vše. 
Tak se jí ptám: “Jedeš na severní pól?” A ona zase: “Zmrzneš”!

Chápu ji. Vzpomínám, že když jsem bydlela v nížinách, taky mi v Jeseníkách bylo pořád zima. Ale ty doby jsou dávno pryč.

Pokračuji vzhůru do Heřmanovic, na Forvíz a pak pěkným sešupem dolů do Zlatých Hor. Kolem sebe se raději teď moc nerozhlížím, protože tady lesy z velké části zmizely. Raději mizím také, protože dívat se mi na to nechce. Z kopce tedy zima fakt je, a tak šlapu, co se dá, abych se zahřála. Ve Zlatých Horách nastává další rozhodování, kam dál. Ale to už slyším volání dálek, takže volba je jasná. Přes Polsko někam ke Kuněticím.
 
Jarní les v Polsku
Jarní les v Polsku

Co vlastně myslím tím dalekým touláním?

Když se kouknete na obrázky, snad je to na první pohled jasné. Jde o toulání otevřenou krajinou s dalekými výhledy a vysokou oblohou. A protože do takové krajiny jezdím víceméně pouze na kole, je to vždy daleké toulání, protože se vždy dostanu o hodně dál, než kdybych šla pěšky.
 
Miluji tyhle krajiny, zvlášť za pěkného dne, když je čistý a chladný vzduch a všechno je tak jasně zřetelné, že mám pocit, jako by krajinu právě někdo umyl. Mírně fouká a nad poli zpívají první jarní písně skřivani.
Polská pole
Polská pole

Polskem zpět do Čech

Ze Zlatých hor pokračuji kolem Zlatého jezera přes hranice do Glucholaz. Ještě chvíli váhám, zda nemám ještě před hranicí odbočit na Jarnoltowek a do Pokrzywne, ale nakonec se zlákat nenechám. V Glucholazech přejíždím řeku Bělou, která se tady jmenuje Biala Glucholazka a vlévá se u Nisy do Niského jezera, resp. do řeky Nisy (Nysa Kladzka). 
 
Z Glucholaz pak jedu na Gieralcice, Biskupów, Burgrabice a Slawniowice, odkud právě jsou všechny ty daleké fotky zelených polí, jarních stromů a modrého nebe. Prostě otevřené krajiny, která je tak osvěžující a vyvolává touhu, pustit se ještě někam mnohem dál.

Ne, na hory nezapomínám

Ne, na hory opravdu nezapomínám. Když se obracím a mířím do Čech, do Velkých Kunětic, pole zůstávají za mnou a hory vidím v dálce před sebou. Když tak vidím ty mé domovské hory v dáli v krajině, tak si uvědomuji, jak jsou hory podvědomě přítomny ve všem, co dělám. Jsou někde v srdci či kde a ovlivňují každou mou myšlenku a každý můj krok :-). No, a taky vím, že domů se přes ty hory musím taky dostat, takže zapomenout na ně nelze.

Za hranicí zabočuji do prava k “cikánskému domu” a pak do leva do Supíkovic, kde je široko daleko nejpěknější kostel. Následuje Písečná a odtud po cyklostezce Jeseník. Už padám hlady, takže hurá do cukrárny. Čeká mě kopec, tak trochu cukru neuškodí.

Až doma nad mapou jsem zjistila, že jsem se skoro celou dobu pohybovala po Zlatohorské vrchovině nebo po její hranici. Kromě Polska, samozřejmě.

Přes kopec domů

Ennea caffé, jako vždy skvělé zákusky, kafe i domácí limonáda. Takže ten kopec na Rejvíz snad dám v pohodě. Nikam nespěchám. Takže stoupám přes Dětřichov, kousek kolem Vrchovištního potoka. No ano, tady už jsem doma. Krajina má úplně jiný charakter a výhledy také.

Nahoře na Rejvízu je fakt docela zima. Je to tu přece jenom dost vysoko. Ale nevadí, už mě čeká jen dlouhý sjezd až do Vrbna. Abych nezmrzla, jedu hodně rychle. Jenom ta cesta… Těžba dorazila i tu kdysi trochu slušnou cestu, nejhorší je to přes Mnichov. To není silnice, to jsou díry. Od povodní je cesta spravená jen provizorně, a to už je přes 20 let, a od té doby se díry jen lepí. 

No, a jsem doma. Hurá do teplé vany. I tak mi další den v práci kape z nosu. Ale to bylo všechno, takže jsem to přežila docela v pohodě, ne?

— S láskou Ivana, jesenický domorodec

Mapa trasy: 

P.S. Staňte se objevitelem a vydejte se do Jeseníků cestou domorodce

Můj e-book, který volně navazuje na e-book 5 tajemství Jeseníků, která ještě neznáte, vás již zavede na konkrétní místa. Vydáte se se mnou na 15 cest z různých částí Jeseníků, kterými vás provedu krok za krokem. 

Hory dokáží změnit váš život k nepoznání. Já to mohu tvrdit, sama jsem to zažila na vlastní kůži.

Chcete se dozvědět víc? Zkuste to ZDE >>>

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.