Den blbec. Je pátek, kodrcám se městem a táhnu velkou krabici. Není mi dobře, ale dárek se musí dostat tam, kam patří. K vnoučkovi. Těším se na ty oči, až dárek rozbalí. A taky že jo. Je nadšen a já mám radost.
Pak odcházím a na schodech zhasne světlo. V té tmě mám dojem, že už jsem dole a prudce zahnu do leva do chodbičky ke dveřím. Ouvej! Narážím plnou silou obličejem do stěny, slzy mi hrknou do očí a spustí se mi krev z nosu. Vracím se nahoru s plnou hrstí krve, která kape na podlahu. Hlava mi třeští.
Dcera říká: “To budeš mít vtipnou příhodu”. Asi jo, ale zatím mi to tak moc nepřipadá.
Ráno mám nos pěkně odřený, bolavý i čelo stále bolí. “No, to bude den”, říkám si. Ale když kouknu z okna, slunko svítí a vypadá, že bude pěkně. No, co už. Hážu něco na sebe a vyrážím na domluvenou turistiku.
Pár se nás sešlo. Zkouším tu vtipnou příhodu, protože můj nos září čerstvou odřeninou a vyvolává tázavé pohledy. Docela to funguje. A pak vzhůru do kopce. Jen co se dostaneme nad město a kouknu se kolem sebe, pomalu ze mě všechno padá a začínám se usmívat. Jo, to půjde.
My lidi máme různé množství energie, někdy nám postupně dochází, někdy ale můžeme být i takovým záložním zdrojem energie pro druhé lidi. Znáte to, ne? Máte den blbec, bavíte se s někým a najednou je vám dobře. Pozorujete děti a zapomenete na starosti. Jsou tak bezprostřední a tak plné energie, že jí spousty jen tak nevědomky rozdávají všem kolem sebe. Můžete si o tom třeba přečíst v článku “Kde vzít energii, když všechny záložní zdroje došly” od Veroniky Hurdové alias Krkavčí matky.
Jak na den blbec
Zrovna tak jako děti, mohou na den blbec zafungovat přátelé, pohyb a příroda. Nejlépe je, když se všechny tyto tři věci propojí. Když jste s přáteli v přírodě a ještě navíc něco spolu děláte. Proto tak ráda s nimi jezdím na kole, proto také třeba dnes šlapeme na Loupežník.
Cestou na Loupežník, která začíná na mnichovských loukách, koukám kolem sebe a hledám dílky do skládačky energie. Jsou to třeba červené šípky na louce, které rámují pohled na bílý kostel. Chocholka stromů na vrcholku Zámeckého vrchu. Hněď suchého listí rozsypaného na zemi, kontrastující se zelenou trávou. Malé žluté lístky opadající břízy. Červená šipka namalovaná na pařezu.
Šlapeme nahoru a stále nahoru. Potom jdeme chodníkem směrem k Suchému vrchu. Po dlouhé době je les plný vody, tak jako bývával dříve. Podrůstá také mladými zelenými smrčky. Je to jako když vám vypadané vlasy najednou znovu dorůstají.
Lovecký chodník se klikatí sem tam, někdo si s tím pěkně vyhrál. Jsme už vysoko, v tisíci metrech. Ochlazuje se. Nad námi velkou rychlostí letí cáry mraků. Nahoře bude foukat.
Obyčejné věci a krása přírody nabíjejí nejvíc
Na Jánské chatě se zdržíme jen chvíli, svítí tu slunce, ale docela fouká. Dva stromy před chatou ještě stojí. To je dobře. Dělají místu atmosféru.
Máme už hlad, tak hledáme více chráněné místo. Najdeme ho kousek dál u Mravenčích skal, kde je i ohniště, a tak přijdou na řadu donesené zásoby. Klobásky a taky sklenice s patentním zavíráním s průhledou tekutinou vonící po švestkách. Je zima, tak se nám oheň i slivovice velice zamlouvají.
Vůně a teplo ohně, přátelé, pohoda, vítr, skály, slunce a obyčejná krása za rohem, kterou v přírodě najdete v každém detailu. To jsou zdroje energie, které nabíjejí nejvíc.
Vracíme se kolem Jánské chaty a míříme na skály Pytláku a pak na skalky Loupežníku. Diskutujeme o tom, který je který. Na mapy se moc spoléhat nedá. Často kresliči map názvy popletou nebo zkomolí. A pak se v tom vyznejte.
No, v tuto chvíli je to jedno. Na skalách jsou slušné výhledy. Bez výhledů ani ránu. Ty prostě nesmí chybět. K dokonalosti každého výšlapu prostě patří. Zkoumáme, zda je na Medvědím vrchu ještě sníh, který nedávno padal. Vypadá to, že ne. Pak si posedíme v naší oblíbené autobusové čekárně, která je skrytá pod hranou skal. Ještě drží.
Den blbec už je zapomenut a baterka je zase nabitá
Od Pytláku jdeme po hřebeni Loupežníku, ke skalám na Vyhlídce a odtud po serpentinách starého loveckého chodníku k Františkově chatě. Chodník se místy ztrácí, ale soustředíme se na to, abychom šli opravdu po něm. Pokud se totiž po něm nebude chodit, tak úplně zanikne.
Nad chatou v lese se zlatou trávou kouzlí slunce a vytváří nádheru světel a stínů. Jenom tohle stojí za každý krok. Ostatní už jsou u chaty a nevědomky se podílí na krajinné instalaci, kterou zde vytvořila příroda a dotvořili lidé.
Sešupem míříme k Vlčímu Zejfu, kde stojí dřěvěná kaplička s výhledem na Vrbno. Poslední zastavení dnešní cesty je již na dohled civilizaci. Kaplička se tváří, že je nad věcí. To, co se děje dole ve městě, se jí nijak nedotýká. Jenom sem tam se někdo z údolí vypraví sem nahoru za poklidem, který tu vládne.
A to je konec. Už jenom sejdeme do Železné, nabití energií, pokorou a poklidem. Den blbec je definitivně pryč. Zůstala z něj akorát vtipná příhoda, jak předpovídala moje dcera. Ani se mi tam dolů nechce.
A jak to máte s nabíjením baterek vy? Kde máte svůj zdroj energie? Napište mi o tom.
Mapa trasy:
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? 🙂 DEJTE MU LIKE A SDÍLEJTE HO SE SVÝMI PŘÁTELI NA FACEBOOKU 🙂
MŮŽETE JIM O TOM TAKÉ NAPSAT NÍŽE DO KOMENTÁŘE 🙂
Jsem jesenický domorodec a ukazuji lidem, jak a poč být také domorodcem, tam u sebe doma.
Jsem autorkou e-booku Jeseníky cestou domorodce, ve kterém vás na 15 cestách provedu různými částmi Jeseníků, e-booku 5 cest okolím Vrbna p/P, kterým provádím lidi podhůřím Jeseníků a e-booku Zaječí hora, kde můžete objevit krásu jesenického lesa, suťových kamenů a skal.
Můj příběh o tom jak jsem k tomu všemu došla, si přečtěte zde.