Jeseníky a jiné krajiny

Jeseníky a jiné krajiny

Jeseníky a jiné krajiny. Úvahy nad krajinou Nového Zélandu, nad zemí Navahů a nad nemocnou zemí přicházející nejen o stromy.

Proč píši já, jesenický domorodec, o Novém Zélandu nebo zemi Navahů? Podotýkám, že nikdy jsem na Novém Zélandu ani v USA nebyla a to, co tady teď píšu, mně napadalo při sledování dvou dokumentárních filmů ČT: “Báječné krajiny: Nový Zéland – Po stopách Pána prstenů” a “Jmenuji se Hladový Bizon”. 

Krajina, i když vypadá na různých místech pokaždé jinak, je ve skutečnosti jenom jedna. A mě děsně bolí, když je s ní zacházeno neuctivě, ať si to zní třeba divně. Dlouho se mi nechtělo o tomto tématu vůbec psát, protože je to pro mě hodně citlivé téma a hodně negativní téma, alespoň jsem si to myslela. Ale věci se mění.

Země dlouhého bílého mraku

Nový Zéland, země dlouhého bílého mraku. Rozmanitá krajina zelených kopečků, nedotčená vysokohorská divočina, turisti hledající legendu Pána prstenu. Území opravdové sopky, která je pradávnou a posvátnou zemí původních Maorů. 

Nedá se srovnávat vzhled Jeseníků a Nového Zélandu, alespoň z obrázků, které byly ve zmíněném dokumentu. A ani to není zapotřebí. Jde spíše o vztah lidí, kteří zde žijí a pracují, ke krajině a o pocit, který v nás tyto krajiny zanechají. 

Vztah některých obyvatel Nového Zélandu ke krajině, je obdivuhodný. Ta divoká příroda, kterou mají kolem sebe, je utváří a formuje do té míry, že farmáři dokáží, kvůli zachování nádhery krajiny, obdělávat půdu s pomocí koní, ne traktorů. Nedovedu si přestavit, že by farmáři u nás takto jednali. Ale třeba i u nás takoví jsou, jenom o nich nevím.

Farmáři své koně milují, tak jako krajinu kolem sebe, a proto raději vstávají dřív, aby stihli udělat pomalejší, ale krásnější, láskyplnější a ve vztahu ke krajině ohleduplnější práci s koňmi. A krajina jim to vrací. S prací jim také pomáhají lidé, kteří sem rádi přicházejí. Za práci dostanou jídlo a ubytování a ve volnu se mohou volně toulat nádhernou okolní krajinou. Když vidíte krajinu obdělávanou koňmi, srdce se tetelí radostí. 

Tady se dělá zemědělství jinak
Tady se dělá zemědělství jinak

Jde to. Jenom vymyslet jak. Nebo se kouknout jinam, nevymýšlet složitě něco, co již funguje jinde. Jde hlavně o vztah ke krajině a odpovědnost, kterou za ni zemědělec nebo také lesník má. Zrovna dnes jsem u nás viděla, jak jede zemědělec autem ve svahu po pastvině ke kravám, přímo po louce. Je to ke krajině zrovna tak neuctivé, jako když jezdí po lese autem lesáci nebo myslivci.

 

Pozn. Jak už to tak bývá, přijde vám pod ruku zrovna to, co potřebujete. Tak i já jsem náhodou narazila na “Duši K”, kde se o famaření jinak, hovoří. A hlavně, že se tak také dělá. Takže, jak jsem si myslela, i u nás takoví lidé jsou, což je nadějné. Navíc se zde mluví o našem působení na určitý prostor, zrovna tak, jak píšu níže, že my působíme na krajinu Jeseníků.

Odkaz: Farma Bláto, Spolek přátel z Bláta.

Země pouště a Navahů

V USA, v oblasti, které se říká Four Corners, tedy čtyři rohy, žije šaman Černý kůň a za ním se vydal slepý muž z Čech, který si říká Hladový Bizon. Nechci zde psát ani o něm ani o Černém koni, ale o krajině, která je pravým opakem Nového Zélandu. Je to rozlehlá poušť, ze které sem tam trčí vysoké skály. Žijí zde Navahové, kteří zde pasou povětšinou ovce a jejichž filozofie je, nechat krajinu být.

Chci mluvit o této krajině, protože je svým způsobem velmi krásná. Píše o ní i Václav Cílek v knize Krása je rozmanitost plazů, protože on také za Černým koněm jezdívá. Podle něj nikde neviděl tolik dramatických proměn nebe, jako právě tady. 

Pro nás Čechy, zvyklé na milou krajinu kopečků, kde je všude blízko, jsou určitě rozlohy této země docela dezorientující. Představovala jsem si, jestli bych byla schopná se touto krajinou toulat tak, jako u nás v Jeseníkách, kde se vlastně nedá zabloudit, protože do civilizace je všude blízko. Tady se kvůli velkým vzdálenostem všude jezdí autem. Auto je tu nepostradatelným souputníkem. A přece se zde kdysi žilo bez aut…

Asi nejsilnějším momentem dokumentu je, jak jde tou pustou krajinou klopýtavě slepý muž  k Shiprocku, Okřídlené skále, která je posvátnou horou Navahů. Jak je ztracený v krajině, která tady působí tvrdě a bezcitně. A přece, je to její přirozenost a ten muž to ví…

Na první pohled si člověk může říct: “Vždyť tady nic není, jenom poušť, shluk nízkých ošklivých domků Navahů, ohrad pro ovce, skupin polodivokých psů, trsů trávy, skal a kamení”. Ve skalách, ve vyschlých korytech řek, jsou však na různých místech skryté příbytky původních pueblanů, kteří zde byli ještě před Navahy. 

Z krajiny je cítit tak silná energie… pochopit tuhle krajinu…

Shiprock

Shiprock 

Tou rozlehlou, dost opuštěnou krajinou, odněkud a neznámo kam, vedou dráty vysokého napětí. Zrovna tak, jako tady u nás v Jeseníkách, kde vedou dráty od Horního Benešova přes Břidličnou, přes pláně kolem Rýmařova i nejkrásnější části Přírodního parku Sovinecko, kde ještě nedávno byly krásné výhledy, až někam na Hanou a dál…  Teď místo výhledů vidíte jen ty sloupy a dráty…

Přijde mi to hrozně neuctivé. Jak u nás v Jeseníkách, tak v Americe, kde tuhle jinak civilizačně prázdnou, již jednou člověkem zničenou, vypasenou, erozí ohroženou a přesto krásnou krajinu, zohyzďují stožáry. Tuhle a támhle leží nějaké kabely, rezavé nádrže, všudypřítomné bezprizorní plochy či nějaká rozpadající se stavení s opuštěnými auty, která nejen, že jsou ošklivá, ale probouzejí ve mě doslova děs. Zrovna nedávno jsem kolem takového domu jela na kole a měla jsem co dělat, abych tento svůj iracionální strach, který ale podle mě z něčeho vyvěrá, překonala, a kolem domu vůbec projela. A to se jinak ničeho nebojím.

Nemocná země přicházející nejen o stromy

Nejenom Čechy a Jeseníky, jsou zemí, která přichází o stromy. U nás to začalo před x lety na Šumavě, kde jsem shodou okolností v té době byla na dovolené. Asi si pamatujete ze zpráv na snahy ochránářů, kácení kůrovcem napadených stromů zabránit. Vím, že jsou to dva protichůdné názory, kácet – nekácet, tenkrát jsme se o tom s místními dost bavili. Ale viděla jsem, jaký je stav lesů u nás a jaký je v sousedním Německu, kde se nekácelo. Suché stojící stromy zde přirozeně podrůstaly malými sytě zelenými stromky. Bez kácení a bez výsadby.

V Jeseníkách to pokračovalo nenápadně kácením tuhle a támhle, novou cestou tady a tady a taky tady… Tam, kde dřív byly chodníky, byly najednou cesty. Vzpomeňte si třeba na magistrálu z Alfrédky ke Skřítku. Býval to krásný chodník s kamzíky. Teď bych tam pěšky nešla. 

Těžká technika dělá v lese svoje. Těch kolejí vedoucích jen tak do lesa, je na 1 km třeba deset. Bezohledně, hrubě, ničivě. Tyhle rány se hojí dlouho. Koleje a cesty vedoucí přímo do kopce, při prvním dešti plné vody, beroucí všechnu půdu. To přímo bolí.

O nesprávném složení lesů v Jeseníkách se mluvilo už před 30 lety, a stále to bylo všemi ignorováno. Možná, že to bylo spíš úmyslně ponecháváno ve stávajícím stavu. A teď je to ve stavu, kam se to mělo dostat. Jsou zisky z kácení a budou zisky z nových výsadeb. 

Lesy tak jak jsme je znali, jsou pryč. Když vidím holé kopce, které nyní zůstávají po kácení v Jeseníkách, ptám se: “Jak to krajina přežije? Jak přežije už teď velké sucho, které se vykácením stromů ještě zvýší?” 

V celé zemi je sucho a zatím byly Jeseníky ostrůvkem, kde bylo vody relativně dost, ale ustojí to Jeseníky i po kácení, po hrubém narušení přirozené pokrývky půdy, po jejím vyschnutí, po holosečích? Po tom, kdy co zbylo po kácení, smetly velké větry? A co zvěř? Kam se poděje?

Bude z naší krajiny taky poušť?

Po takovém kácení nezůstal v lese kámen na kameni. Všechno je pryč. Nejenom stromy. Turistické značky, lovecké chodníky, zbytky minulosti, které tu ještě kdysi byly, už nejsou. 

Když jsem fotila tyto fotky, bylo mi zle. Ale když jsem popojela kousek dál, kde byla příroda neporušená a krásná, najednou mi bylo líp. A já si uvědomila jednu věc. Přesto, že my lidé přírodu neustále ničíme, ona nám stále pomáhá. Jde dokonce tak daleko, že nás lidi, kteří jí ubližujeme, léčí.

Nemoc lidí

Během posledních pár dní jsem měla volno a tak jsem při svém toulání mohla nechat čas volně plynout a uvažovat o tom, proč se mi tak nechtělo o tom všem psát, vlastně se mi nechtělo o ničem psát. A pak jsem najednou věděla, že jako všichni lidé jsem měla strach, pustit se do temnot, které máme v sobě, připustit si některé věci a přijmout je.

Tohle všechno totiž není jen o přírodě, ale i o nás. Tak jako příroda působí na nás, tak my působíme na ni. Ten zmatek a nespokojenost v nás se ukazuje vně v přírodě třeba jako přemnožení kůrovce nebo sucho. Příroda je nemocná. Trpí změnou klimatu a dalšími závažnými chorobami, kterými nám něco sděluje. Říká nám, že s ní nejsme v souladu, že nejsme v souladu sami se sebou, že pokud je nemocná příroda, jsme nemocní i my

Když jsem došla k tomuto závěru, už o tom všem dokážu psát. Je to takové, jaké to je. Má to svůj důvod. Můžeme se vyléčit, anebo taky ne. Víte přece o tom, že každý z nás má tu schopnost v sobě. Pokud se rozhodneme, že se vyléčíme, tak se nám to povede. A pokud se vyléčíme my, vyléčí se i příroda. A pokud se nám to nepovede, tak příroda bude jen zrcadlem toho, co se děje v našich myslích. Ale budeme vědět proč.

 — S láskou ke všemu živému 

Ivana, jesenický domorodec

P.S. Všechno, jak má být. Sdílejte také s přáteli. 

Facebook Comments

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.