Prosluněná země, prosluněný les

prosluněný les

Na horách je ještě plno sněhu, ale mě už slunce táhne na kolo. Běžky už dnes nechám raději doma. Vždyť co může být lepší, než zmrzlá, zasněžená krajina? Snad jenom teplá, jarem vonící země a slunečními paprsky prosluněný les.

Tady u nás v Jeseníkách se říká: “Dokud na Pradědu leží sníh, je venku ještě stále zima”. A je to pravda. Ze sněhu táhne chlad a na kole ještě mrznou prsty. Proto nakládám kolo do auta a popojíždím kousek dál, někam do nížin.

Mám na výběr. Mohu jet někam na Hanou do jarních polí, na krnovsko nebo přes kopec na jesenicko a dál, do prosluněných lesů. Nakonec se rozhoduji až po cestě autem. Nechám se oslovit voláním. Nejsilnější hlas mělo jesenicko a dál, respektive Žulovská pahorkatina a Vidnavská nížina. Proč? Už se mi tomhle krásném kusu světa stýskalo. Celou zimu jsem tam nebyla.

Prosluněná a poklidná zvlněná krajina. Země i já nasáváme sluneční paprsky. Krajina mě vítá modrým nebem, ještě holými stromy, zbytky sněhu v příkopech, pastvinami, stromy a samozřejmě kameny

Proč se mi v téhle krajině vždycky rozbuší srdce? 

Krajiny srdce

Čím to, že některé krajiny vám vezmou dech, rozbuší srdce a rozeznějí v těle všechny emoce? Vstoupíte do nich s bezelstností a přímočarostí. Očekáváte obvyklý poklid dne, střípky krás, které nacházíte kolem sebe. A najednou, nevíte proč, jste celí rozechvělí a popadáte dech. Říkáte si: “Co se to děje? Co je to se mnou?”

S vámi není nic. To jen krajina nenápadně vstupuje do vašeho nitra. Něco, co z ní silně vyzařuje. Něco, co nasávala a ukládala v sobě dlouhá staletí. Něco, co může být jinou dimenzí, paralelním světem, který zde vystupuje na povrch. Něco, co nevidíte, ale přesto víte, že to tu je. 

Ať už je to cokoliv, je to tak silné, že jste uchváceni. Víte, cítíte, že tohle je krajina plná skrytého života, která vám něco tajemného sděluje. Je to tak silné, že jste zasaženi, ztraceni, pohlceni. Víte, že tady zůstane kousek vašeho srdce a vy se sem budete za ním vracet.

Prosluněná voda

Z Vápenné jedu kolem Vidnávky a několika starých, vesměs zatopených lomů, do Žulové. Jarní vody potoka, jsou tak čisté. Cítím, že mě volá krajina kolem Černé Vody. Poslouchám a jdu za ní. Ze Žulové jedu pod Boží horou od Vidnávky vzhůru do kopce k Černé Vodě. Chci se podívat, co mi chce krajina ukázat. 

Jsou to hlavně rybníky, kterých je kolem Černé Vody několik. Rybníky jsou v tuto dobu krásné. Hladina je ještě zamrzlá, přesto také tak, jako okolní země, prosluněná. Kolem rybníků je stará tráva zlaté barvy a šustící loňské rákosí. Kupodivu rybníky v létě, v záplavě zelené barvy okolního porostu, tolik nevyniknou.

Krajiny kamene

Tam, kde je v krajině kámen, se probouzejí naše staré, hluboko uložené, společné lidské vzpomínky na to, jak se tvořila Země, jak vznikal svět. Kámen je doslova vesmírná hmota, která se tady na Zemi na čas zabydlela. Kameny, to jsou vlastně kousky dalekých hvězd a nám neznámých planet, které se při cestě vesmírem setkaly, aby se na nějakou dobu spojily a vytvořily naši Zemi. A jednou se zase rozletí po nekonečném vesmíru.

Teď jsou ale tady a nasály do sebe i kus lidské minulosti. Jakoby z dálky od nich tiše zní klepot kamenického nářadí. Stačí se rozhlédnout. Lesy jsou zde plné opracovaných kamenů i těch, které na opracování teprve čekají.

A tak k nám kameny, spolu s krajinou, mluví. Kameny i krajina spojily svůj hlas, abychom ho uslyšeli. Tak ho tiše poslouchejte…

Prosluněný les

Mezi Černou Vodou a Vidnavou, je na pláni kolem Plavného potoka les, s ledovcem vymodelovanými kopečky. Na každém z nich jsou skalky a kameny a někde i bývalé lomy.

Tentokrát byl les hodně prosvětlen sluncem. Nejprve jsem objevila cestičku vzhůru. Slunce v lese odkrývalo velké oblé kameny pokryté mechem. Prosluněný les mi pak odhalil hromady kamení, haldy, zbytky nějakého domu, borovice a také krásný, zatopený a zamrzlý lom. 

Jak miluji takové chvíle, když objevíte svět plný krásy. Vody, slunce, borovic, kamenů. Svět plný dávné minulosti, který je tak přítomný.

Prosluněná země

Má cesta pokračovala. Do Vidnavy a odtud do Polska. Dlouho, velmi dlouho mi trvalo, než jsem přišla na chuť polským rovinám a tamním všudypřítomným polím. Teď už ale dokážu krásu této, zrovna dnes prosluněné, země ocenit. Je to zase něco jiného, než mé běžné, horami orámované cesty. I když v dálce se hory z polských rovin stále vynořují.

I tady je cítit ducha místa. Dlouhá staletí nepřetržité zemědělské práce, kterou nedokázal vymýtit ani polský komunismus. Vesnice nořící se z polí, kolem se záhumenky, které u nás už skoro vymizely. Rozdíl je vidět na první pohled při jízdě po hranici. V Polsku jsou vidět obdělaná kyprá pole a u nás jarní suché bezbarvé pastviny.

V Polsku zůstala zachována domácí hospodářství, alespoň do určité míry, a tak tam nejsou často vidět obludné zemědělské stavby hyzdící krajinu, tak jako u nás.

Vracím se přes Červenou a Černou Vodu zpět do Žulové a Vápenné. Tolik jsem toho v tomhle jediném prosluněném dni viděla, tolik jsem si toho na kole promyslela, nad tolika krásami, jsem se radovala. Na starých cestách mi krajina ukázala nová místa a povyprávěla staré příběhy. To všechno mi vystačí k dlouhé radosti života. Kde berete radost vy?

— S láskou Ivana, jesenický domorodec

 Mapa trasy:

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK?

SDÍLEJTE HO SE SVÝMI PŘÁTELI NA FACEBOOKU 🙂

NEBO SE PODĚLTE O SVÉ ZÁŽITKY NÍŽE V KOMENTÁŘI 🙂

NEBO MI PROSTĚ NAPIŠTE 🙂

Objevte 5 tajemství Jeseníků, která ještě neznáte

Radost přichází, když se člověk zvedne. Když má odvahu vydat se objevovat nové cesty.

Inspirujte se mou cestou a vydejte se zkoumat jesenická tajemství.

K dávkám inspirace dostanete i e-book jako dárek.

Facebook Comments

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.